Reklama
 
Blog | Zbyněk Vlasák

Obyčejné volby

Četl jsem si včera v Peroutkově Přítomnosti z roku 1932. A při níže uvedeném článku si uvědomil, jak moc moje generace zapomíná, že někdy i ty největší zločince si lidé sami zvolí ve volbách (i když zrovna tyhle volby Hitler prohrál). 

16. března 1932 vyšla pod názvem Berlín volí presidenta reportáž Františka Kocourka (jestli se nemýlím, tak je to ten samý Kocourek, autor reportáže z německé vojenské přehlídky na Václavském náměstí, který později zahynul v koncentračním táboře) o průběhu prezidentských voleb v Německu a v ní mimo jiné toto:

„Ptal jsem se na Hitlera několika lidí ve vlaku, na ulici. Nejzajímavější byla odpověď panské v hotelu. Rozhlížela se po záplavě časopisů, nastlaných na psacím stole. Na otázku, koho bude volit, řekla, že sama neví, ale hned na to sáhla po dnešním slavnostním čísle „Völkischer Beobachter“, na jehož první straně je podobizna Hitlerova.
‚Tedy Hitlera?‘
Nepřiznala se hned, třebas to není slušné, říkat takové věci nahlas. Ale potom si přitáhla fotografii jeho domýšlivé tváře blíž a povídá: ‚A koho mám volit? Hindenburg je přece na presidenta starý, nemohl by už nic pořádného udělat. To Hitler je jiný!‘
A když se ptám na bližší zdůvodnění dodává: ‚Myslím, že by to bylo zase všechno v pořádku. Všichni mladí lidé by šli k vojsku, zmizeli by z ulic, udělali by v továrnách místo těm starším a nebyla by nezaměstnanost. A to Hitler dokáže.‘“

Paul von Hindenburg nakonec prezidentské volby vyhrál, pozdeji však byl nucen Hitlera jmenovat říšským kancléřem, což vedlo k nástupu nacismu v Německu. 

Reklama