Reklama
 
Blog | Zbyněk Vlasák

Skrytý nepřítel Pražského jara

První zmínku o vztahu Jánose Kádára k československému Pražskému jaru v roce 1968 jsem kdysi našel v knize Zdeňka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu. Tento maďarský politik je zde vyobrazen jako jediný zastánce reformních kroků Dubečkovy garnitury mezi vedoucími představiteli Východního bloku. A opět se ukázalo, že není radno věřit subjektivním pamětem (navíc dokončeným v roce 1978, dávno předtím než se na věc vrhli relativně nezaujatí historikové).

Mlynář mimo jiné píše: „Z různých informací jsem věděl, že Kádárovo stanovisko se velmi liší od stanovisek ostatních vůdců sovětského bloku. Osobní setkání s ním v Bratislavě mě o tom nejen přesvědčilo, ale zároveň ve mně vzbudilo dojem, že Kádár je i lidsky zajímavou osobností, že pro něho prožitky roku 1956 byly a zůstaly něčím, co zasahuje nejenom politiku, ale i jeho svědomí.“

Jenom připomínám, že v krvavém roce 1956 se Kádár postavil na stranu sovětů proti vůli vlastního lidu a později nechal popravit (kromě jiných) i hlavního zastánce revolucionářů, jímž byl jeho přítel a spolustraník Imre Nagy. Kádár pak zůstal v čele Maďarska (ve funkci generálního tajemníka komunistické strany) až do roku 1988.

Nicméně Mlynář, na jaře 1968 člen ÚV KSČ a jeden z iniciátorů politického pnutí, pokračuje: Kádár měl několikrát jeho i Dubčeka nepřímo varovat před sovětskou intervencí. Viděl prý v úspěchu československé reformy naději i pro vývoj v Maďarsku.

Reklama

Podle dnešních historiků je ale skutečnost přesně opačná. Kádár viděl naději pro reformní kroky v Maďarsku naopak v neúspěchu československého socialismu s lidskou tváří.

Historik Jiří Vykoukal píše v knize Východ: vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989 toto: „Kádárova ‚soukromá‘ iniciativa byla ve skutečnosti předem konzultována s Brežněvem buď telefonicky nebo za použití prostředníků a o výsledků rozhovorů byl Brežněv vždy informován. Kádár působil také jako ‚posel‘ zpráv, které sovětské vedení nebylo z taktických důvodů prozatím ochotno sdělovat přímo československým představitelům, například i té, že pokud nedojde ke změně, Moskva zaujme mnohem tvrdší postoj.“ Brežněv měl dokonce Kádára za jeho snahu pochválit: „Zvolil vhodnou formu, když ujistil československé předáky o své podpoře a současně na základě maďarské zkušenosti zdůraznil rizika a potřeby.“ Kádár si měl od této své činnosti slibovat větší toleranci Moskvy k uvolňování situace v samotném Maďarsku. Té se ale potom v sedmdesátých letech dočkal jen ve velmi omezené podobě.

Kromě politických důvodů k záškodničení vedlo Kádára i několik osobních motivů, což vyvrací i onen Mlynařův lidsky pozitivní dojem. Nejvíce měl Kádára rozlítit článek historika Osvalda Machatky, zveřejněný v Literárních listech pod názvem Ještě jeden pohřeb, který vyšel k desátému výročí popravy Nagye.

Mlynář i Dubček by se asi dneska divili, jak Kádárovi skočili na lep.