Rodák z Turnova (1897) prožil dospívání za výstřelů první světové války. Jako syn kostelníka byl předurčen pro dráhu kněze, a po absolvování gymnázia se také nechal vysvětit. Nicméně po pěti letech kněžský stav opustil a odstěhoval se do Prahy. Údajně v tom měla figurovat i jeho pozdější manželka.
V Praze studuje pod dohledem Josefa Pekaře nebo pozdějšího ministra zahraničí Kamila Krofty. V roce 1931 získává na Karlově univerzitě doktorát z filozofie. K jeho nejznámějším vědeckým publikacím patří Hitlerův Můj boj očima historiků (dočkal se vydání i po roce 1989), Hitlerova Třetí říše a náš stát, Machiavelli a machiavelismus.
Už od poloviny dvacátých let se věnuje novinařině. Začíná v Českém slově (ústředním to listu Československé strany národně sociální). Jeho tématem jsou třeba vztahy s Vatikánem, později ale u něj převládl zájem o zahraniční politiku, hlavně o Francii a Německo.
Mladému novináři však začínají docházet peníze, a tak přechází do Národa, což byl bulvární večerník vydávaný pro změnu národními demokraty v čele s Karlem Kramářem. Jen pro představu, jak vypadal tehdejší bulvár: Národ měl velký formát, červeně tištěný název a na jeho čtyřech stranách převažovaly fotky, karikatury, kreslené vtipy a ilustrace. To vše bylo doplněno bulvárními články (typu česká herečka se ztratila na Jadranu) a výzvami k vstupu do Národní demokracie.
František Bauer později nepokrytě přiznává, že v Národě dělal jen pro peníze, a při nejbližší příležitosti utíká do v té době nejprodávanější a tehdy ještě na politické scéně nezávislé Národní politiky, to už se píše rok 1934 a z Bauera se tu stává expert na česko-německé vztahy. S obavou pozoruje sbližování českých Němců s Hitlerem a neopomíná na to ve svých komentářích upozorňovat. Opět jen pro představu několik titulků jeho článků z roku 1938: Hitler v Rakousku, Na Hitlerovo pozvání do Mnichova: Chamberlain, Daladier, Hitler a Mussolini dnes do Mnichova, Ztracená přítomnost, nikoliv budoucnost.
Za protektorátu se Národní politika stává kolaborantským listem. Do šéfredaktorského křesla usedá Václav Crha. I když Bauer před válkou vystupoval proti Němcům, v novinách zůstává a dokonce až do roku 1941 může dál psát! Soustředí se sice zejména na nepolitická témata, píše o urbanizaci či historii, veřejně činným je však i nadále.
11. června 1939 je zvolen do čela kolaborantského Národního svazu novinářů. Ze své funkce si získává mnoho užitečných kontaktů s gestapem. Ale zároveň je také členem odbojové skupiny ÚVOD a prokazatelně pomohl několika rodinám zatčených novinářů. Předsednictví ve svazu je nakonec zbaven, v redakci Národní politiky však dál působí, aspoň jako archivář a překladatel.
Zatčen je až v lednu 1942 kvůli posílání zpráv o stavu protektorátu do Londýna. Díky svým kontaktům mezi Němci je však o šest týdnů později propuštěn pro nedostatek důkazů. A dál hraje na obě strany.
Blížící se prohra Německa nemá na stránky Národní politiky vliv. Ještě 2. května 1945 tu vychází titulní článek opěvující právě zemřelého Vůdce. Po vypuknutí Pražského povstání ale list radikálně mění obsah a 6. května už mohou čtenáři číst titulek Rudá armáda v Praze, nadšené obyvatelstvo vítá sovětské tanky a obrněnou vozbu. Novým šéfredaktorem se stává kdo jiný než František Bauer a zůstane jím až do zániku listu (tedy necelý týden).
Po válce se Bauer znovu stává osobou veřejně činnou. Je jmenován generálním ředitelem ČTK (do roku 1948), vedoucím tiskového odboru ministerstva informací (v letech 1949-50 také náměstkem), profesorem na nově založené Vysoké škole politické a sociální a také trochu paradoxně předsedou Očistné komise.
Ta měla za úkol zbavit novinářský stav kolaborantů. Bez potvrzení o bezúhonnosti od této komise nemohl novinář vstoupit do nově založeného svazu, a tím pádem se nemohl ani věnovat novinářské profesi. Také sám Bauer, jako její předseda, musel poslat komisi zprávu o svém působení za protektorátu. Mimo jiné v ní píše: „Ve svých zahraničně politických článcích jsem zaujal aktivní stanovisko k Sovětskému svazu a snažil jsem se převychovat konservativní část čtenářstva Národní politiky ve smyslu spojenectví s SSSR." Obvinění z kolaborace se tak Bauer bezprostředně po válce vyhnul.
Důležitou roli hrálo jeho působení na ministerstvu informací (v čele s komunistou Václavem Kopeckým). Spolu s Karlem Zierisem zde vytvořili dokument Nové základy českého periodického tisku, což byla koncepce nového mediálního systému, který se měl od toho prvorepublikového zásadně lišit.
V nové době měli novináři zanechat bulvárního stylu, získat vyšší vzdělání i lepší sociální postavení. Bauer k prvorepublikové novinařině v předmluvě zmíněného dokumentu píše: „Ba ani pravopis a nejprimitivnější stupně vzdělání nebyly často potřebné. Daleko spíše byl oceňován pouze jediný smysl z celkového ústrojí tělesného a duchovního, tj. čich! Kdo dovedl sbírat zprávy, odhalit nechutnou aféru, ať politickou, či soukromou, ten byl považován za prototyp novinářského génia." Jen připomínám, že sám pracoval čtyři roky v bulvárním Národu.
Cestu k jiným zítřkům pak Bauer s Zierisem nalézají v naprostém omezení soukromého vlastnictví tisku. Noviny mají především sloužit společnosti, nikoliv zisku. Tuhle teorii převádí ministerstvo informací rychle do praxe.
Bauerova poválečná kariéra však brzy končí. V roce 1950 odchází z ministerstva i z vysoké školy. Pravděpodobně i proto, že nikdy nevstoupil do KSČ. V únoru 1952 je zatčen a sedm let po válce obviněn z kolaborace. Ještě jednou mu však pomohly jeho kontakty. Po třech dnech je díky intervenci Václava Kopeckého propuštěn. Do veřejného života se už ale nikdy nevrátí. Pracuje jako skladník, později v Akademii věd. 1. října 1967 umírá na selhání srdce.
O Františku Bauerovi může někdo říct, že to byl kolaborant. Druhý, že byl bezpáteřní komunista. Třetí, že byl hrdina, který za války zachránil život mnoha rodinám. A všichni by asi mohli svá tvrzení bez problémů obhájit. Když jsem se na něho ptal jedné slovutné odbornice na mediální historii, podívala se na mě a prohlásila: „Bauer? Jo, tak s ním si nikdo neví rady."
Doporučuji:
- BEDNAŘÍK, Petr: Český tisk vletech 1945-1948. In Novodobá historie médií, 1. díl.
- FRAJTOVÁ, Marie: Novinářská osobnost František Bauer. 2005. Diplomová práce obhájená na FSV UK Praha.