Je neděle 13. prosince 1981. Náš Jacek vstává, vzbudila ho zvláštní věc: ticho. Pod jeho okny nejezdí ani auta, ani tramvaje. Zapne si rozhlas, naladit jde pouze první program. A slyšet je jen stále se opakující projev soudruha Jaruzelského.
Až teď slyší nějaký nepřirozený a hlasitý zvuk, pod oknem jeho činžového domu projelo obrněné vozidlo s bílou orlicí. Vedle v bytě je nějaký hluk, pro místního odboráře si přišla Veřejná bezpečnost. Jacka se chopil strach. A to ještě netuší, že souseda čeká několik měsíců v jednom ze 49 internačních táborů.
Jacek se znovu dívá z okna. Na jinak rušné silnici není ani jedno civilní vozidlo, všechny benzinové stanice v zemi jsou už zavřeny. Z protější budovy, regionálního sídla Solidarity, vyvádějí další a další internované. Dohromady jich bylo v Polsku v několika příštích dnech zatčeno pět tisíc.
Jacka ani nenapadne vylézat z bytu, přesto, že podle nových pravidel až do desíti do večera může (později by ho čekalo zatčení). K čemu by mu ale bylo vyjít ven? Odjet bez propustky z místa bydliště nesmí. A i kdyby chtěl tento zákaz překročit, nádraží, letiště i všechny výjezdy z města jsou hlídané. Zbytečné by bylo i dojít si do trafiky pro noviny nebo na poštu poslat telegram či dopis. V příštích pár měsících je naprosto omezen Jackův styk s okolím. Vždyť i ten jeho akvaristický kroužek se nesmí scházet.
Jacek tedy aspoň zvedne telefon, chce zavolat příbuzným, má o ně starost, jenže ani telefony nefungují.
Celý vzrušený nemůže večer usnout. V šest ráno konečně může vyjít z bytu. Dokonce musí, kdokoliv by přišel pozdě do práce, mohlo ho čekat i obvinění ze sabotáže. Jenže Jacek dnes v huti, kde dělá zámečníka, pracovat nebude. Nedostane se ani dovnitř. Závod je obklopen polskými vojáky, vyjednává se s pár odboráři ze Solidarity, kteří mají sílu bojovat a teď se zabarikádovali v několika budovách podniku. Jacek s napětím čeká u brány. Po pár hodinách se tanky rozjely dovnitř. Huť byla za použití slzného plynu rychle obsazena.