Nebude to ovšem jednoduché. Už proto, že o svých zážitcích z vězení Václav Havel téměř nemluví a nepíše. I v poměrně otevřeném Dálkovém výslechu se drží zpátky. „Zkusmo jsem párkrát zkoušel souvisleji o vězení vyprávět a vždy znovu jsem si uvědomoval, že – navzdory téměř hnidopišsky přesnému líčení všech faktografických detailů – se s podstatou té zkušenosti jaksi osudově míjím, že zůstává za tou faktografií skryta, ba že ji dokonce ta faktografie podivně falšuje," píše se zde.
Nicméně několik faktů přece jen uvádí: Zprvu byl pracovně zařazen ke svařování plechů, což byla velmi fyzicky náročná práce, normu neplnili ani zdatnější a mladší spoluvězni. Právě neplnění normy bylo pak záminkou k nejrůznějším dalším trestům: práci ve volnu, ochuzování stravy i kapesného a různého jiného ponižování. Později pracoval u autogenu (spolu s Jiřím Dienstbierem), v prádelně a jako stahovač kabelů (o náročnosti této práce mluví např. v dokumentu Občan Václav Havel jede na dovolenou).
V Dálkovém výslechu pak podrobněji vzpomíná i na komplikace s dopisy své ženě (několikrát vyšly pod názvem Dopisy Olze), což byla to jediná možnost, jak mohl tehdy především spisovatel Havel psát, a to jen proto, že měl na to ze zákona právo.
Nakázáno měl od svých věznitelů (Havel konkrétně zmiňuje jistého „pološíleného náčelníka") kdeco: psát mohl jen jednou týdně, přesně na čtyři stránky, dopis musel být čitelný, bez škrtanců, musel mít předepsané okraje, zakázány byly například uvozovky, podtržená nebo cizí slova, stejně jako humor v jakékoliv podobě. Témata se měla držet pouze rodinných věcí. Spousta dopisů samozřejmě z vězení nikdy nevyšla, a několik dopisů zvenčí se naopak nedostalo k adresátovi. Důvody byly velmi rozličné. Příkladem může být dopis od bratra Ivana (viz 1/2006 literární revue PoleNoc), který se zabýval fyzikou, byl prý moc odborný. Nebo třeba list od švagrové, kde byly citovány zřejmě socialisticky závadné verše.
Havel přiznává, že proplouvání těmito přísnými pravidly se mu později stalo určitým druhem sportu a vášně. Z dopisů je patrná přísná autocenzura. Nepíše se zde nic o samotném vězení. Atmosféru může čtenář pochytit jen z náznaků a leckdy je možná může pochopit i nesprávně. Už proto, že jsou dopisy poněkud formulačně zašmodrchané, protože ty srozumitelné neměly takovou šanci sítem projít a dostat se až k Olze.
Konkrétní náplň Havlovy práce zde pochopitelně zmiňována není, pouze tu najdeme zmínku o Vítkovických železárnách, o bolestech, které se jeho těla zmocnily po zařazení do zaměstnání, a o neplnění normy, což Havla, zdá se, značně trápilo (o konkrétních následcích tohoto mlčí).
Asi nejvíce pak na nás realita vězení padne, když se v dopise, psaném bezprostředně po jedné z Olžiných návštěv, její manžel omlouvá za svůj zanedbaný vzhled, který ji musel (usuzováno dle intenzity omluvy a uklidňování) značně vyděsit (zřejmě i proto, že svůj vzhled předtím v dopisech neřešil).
Václav Havel nebyl řadový vězeň, přísná cenzura dopisů se ho týkala daleko více než vězňů ostatních. Nicméně ono kontrolování a cenzurování podtržených slov nebo poezie ukazuje, kam až byl v šikanování svých protivníků režim ochoten zajít.