Polský historik Andrzej Paczkowski popisuje akce moci po 13. prosinci 1981 takto: „Větší objekty obklíčily kolony obrněných aut nebo tanky. Ve většině případů se akce účastnily speciálně vyškolené skupiny – patřily k nim také protiteroristické jednotky a diverzní oddíly -, které na shromážděné zaútočily s neobvyklou brutalitou. Mnoho takových akcí se provádělo v noci (hlavně ze 14. na 15. prosince) za použití petard, granátů se slzným plynem a reflektorů. Speciální jednotky se přemísťovaly z jednoho objektu do druhého nebo – transportními letadly a helikoptérami – z města do města.“ Konkrétně na dole Wujek si vojáci násilím prolomili vstup do dolu a do bránících se horníků začali střílet. Šest lidí bylo zabito na místě a další tři zemřeli v nemocnici. Všichni z řad horníků.
Když se teď dostali někteří účastníci zásahu z řad policie před soud, argumentovali, že stávky byly podle právního rámce před pár hodinami vyhlášeného výjimečného stavu nelegální. A tudíž jejich zásah byl zákony opodstatněný, navíc se prý jen bránili agresivním výbojům horníků.
Tento pohled na věc se zcela shoduje i s dobovým článkem Rudého práva, které cituje komentář polského rozhlasu: „Pořádkové síly se chovaly klidně a řídily se příkazem, aby donucovacích prostředků použily jen v krajním případě. Dovolávaly se rozumu dokonce i tehdy, když příslušníci pořádkových sil začali padat pod těžkými ranami kamenů a seker. Střelných zbraní bylo použito teprve tehdy, když vyvstala zjevná nutnost sebeobrany. Kéž by krev, prolitá na obou stranách, dodal komentátor rozhlasu, vzpamatovala provokatéry a šílence přesvědčila, že konfrontace nikam nevede.“ (článek Reakci nelze ustupovat z 18. 12. 1981) Mimochodem v pozdějších článcích se k sekerám a kamenům přidaly v seznamu zbraní stávkujících ještě ocelové oštěpy, zápalné láhve a dokonce řetězy s ocelovými koulemi.
Jenže tahle jednoduchá a zdánlivě neprůstřelná argumentace se rozpadá kousek po kousku. Už proto, že samotné vyhlášení výjimečného stavu bylo podle tehdejší ústavy Polské lidové republiky nelegální. Tento pojem totiž vůbec neznala (o tom ale někdy příště). A druhou část obhajoby u soudu rozložili svědci přímo z místa střetu, kteří popřeli slova o útočném a nebezpečném chování stávkujících. Klíčové pak bylo svědectví o tom, že velitel zásahu Romuald Cieślak (odsouzen na 11 let) začal střílet jako první.
Do vězení si tedy dvacet šest let po tragédii na dole Wujek jde sednout patnáct policistů. Jenže k odpovědnosti se zatím nepodařilo dohnat ty, kteří stáli nad nimi. Například tehdejšího ministra vnitra Czeslawa Kizscaka či Wojciecha Jaruzelského. Ti se podíleli nejen na vyhlášení výjimečného stavu, ale i na koordinování jednotlivých akcí.
Mimochodem ve dnech kolem 13. prosince zahynulo při střetech ještě dalších 5 lidí, o kterých mlčelo nejen Rudé Právo, ale i někteří dnešní historikové.